SVATOJANKY.

Červnová noci kouzelná!

Keř svatojánské jiskry střásá,

kol po horách všech oheň plá,

kol ohňů chasa bujně jásá –-

a roztáčejíc světla svá,

zvěsť plesnou do údolin hlásá,

že zítra svitne jasný den,

kdy Křtitel Jan byl narozen.

Jan Křtitel jako malý synek

už zamiloval samotu,

v tmách lesů hledal odpočinek

a srdečko mu rostlo tu;

už bujných, hlučných her se štítil,

neb vyšší touhu v srdci cítil.

Hoch často v pusté sluji skal

se hluku světa ukrýval,

by mohl mluviť s Bohem svým.

Kdys, umdlen slunkem červnovým,

tam usnul v dlouhých modlitbách.

Když procitnul – noc tichla v tmách,

jen sem tam cvrček skrytý cvrčel

a potůček jak ze sna hrčel.

I skočil hošík ulekaný

a hledal cesty na vše strany,

šel po skále a propasti

a nemohl se vymásti.

Tu znaven klekl v chladnou trávu

a k nebi zbožně zdvihl hlavu:

„Můj Bože – nikde hvězdičky!

Juž pláčou oči matičky,

a syn jí bloudí v temné noci.

Ty, jenž jsi poslal světlo své,

by našli Tě tři králové –

ó přispěj ku pomoci!“

A hle! tu brouček zahořel,

dál nesl se a dál se skvěl,

dál ponášel mu lampičku

a osvěcoval cestičku.

Jan Křtitel s myslí důvěrnou

šel domů za svou lucernou.

Ten brouček ke svatému Janu

vždy po lesích se třpytí hloučkem,

plá v každou rokli, v každou schránu,

a svatojánským sluje broučkem.