Svatojanská muška.

Zašlo slunce, denní svíce,

tmy pokryly pole, lesy,

aby lásky důvěrnice,

hvězdy, vyšly na své plesy.

A já čekal na milenku

podle dvora na ústraní;

tu zašustne cos v okénku

a já s hůry dostal psaní.

Toužebností hořím celý,

co mi píše moje milá;

ale tmy mně záviděly,

darmo tužba moje byla.

Ani měsíc vycházeti

nechce, to nebeské oko,

a hvězdičky, jeho děti,

ach! ty jsou mi převysoko.

A má tužba vždy se zmáhá

tak, že chtěl bych bez lekání

čísti slova ta předrahá

při hromu a při blýskání.

A tu v trávě a tu v kvítí

na mé štěstí prostřed sadu

křídlatý se hmyzek svítí,

zlatý zpředu, lesklý vzadu.

Chytím jej, a jak mé žití

milá mi ta muška malá,

neb jak sobě poraditi,

láska má mi pošeptala.

Živý plamének mi slouží

za svíci tu na papíře,

a co srdce zvědět touží,

odhalí mi malé zvíře.

Dík a chvála neskonalá

tobě, světýlko mé drahé,

ty hvězdičko luhů malá,

drobná jiskro lásky blahé!

Nelze se ti odměniti,

něžné zvířátko, leč písní:

tou chci tobě vděčen býti

za pomoc v té srdce tísni.

Ty jsi démant bohem daný

na ozdobu jaru, létu,

dílek slunce ponechaný

k potěšení trávě, květu.

Sama zlata záře mizí,

kde tvůj zlatý svítí plamen,

jakoby to v zlato ryzí

zasazený drahý kámen.

Ty jsi země zřítelnice,

den, jenž semotamo letí,

obraz nadzemské děvice,

již jen v noci lze viděti.

Bodejž ti vždy blaze bylo

na tvé pouti, muško drahá,

mednou rosou tě krmilo

milé nebe, země blahá!