Svatojanské ohně.

Noc tichá – teplá – hvězdnatá –

Hleď, co to? Ohně, na horách!

jak vyskakují a co jich tam jest –

již ke stu asi lze jich načítať –

až dvě stě, tři sta, pět set bez mála –

již na tisíc jich mnoho nechybí

a ještě rostou počtem nesčetným. –

To země širá s hvězdami

se dala v závod světelný

a s hvězdami se slučuje

kraj dalekého obzoru.

Však ejhle! Věží ohnivou

vzplál Radhošť. Chrlí k nebesům

a vystřeluje proudy plamenné

a snopy jisker metá dokola.

Jde na půlnoc již. Co to znamená?

Co hlásají ty žhavé jazyky?

Jdi blíže k ohni, spatříš, rozeznáš,

jak zasálaly silné stožáry,

jak od nich z beček smoly tekoucí

a z nakupených suchých pometel

se vyvalují proudy ohnivé

a vyšlehují v sloupech plamenných,

když náraz větru na ně udeřil.

Vzduch chvěje se a ohně hukotem

jen roste ještě noci divokost.

Jak černí ďáblové se míhají

ty postavy tam kolem plamenů. –

Vstal živou sopkou Radhošť, velikán –

a pod ním kryje širou krajinu

svým roztaženým, černým rubášem

noc svatojanská. Radhošť vévodí

jak za svých časů ještě pohanských,

kdy lidé z daleka se scházeli

a Radhošťově modle z dobytka

své podávali žertvy zápalné. –

Ta modla v napřímené pravici

roh držela, v nějž vodu vlévali.

Když za nedlouho voda zmizela,

rok suchý, plodný z toho věstili;

když v rohu vlhkost zůstala,

rok mokrý, nuzný dala poznati.

Tak za pohanských časů věřili,

než věrověstci naši slovanští,

náš svatý Cyrill, svatý Metoděj

sem na Moravu přinesli

své světlo víry křesťanské.

Jich rukou modla zhynula,

a na těch místech lidu posvátných

jest vyvztyčeno kříže znamení.