SVATOPLUK ČECH.

Na palouku v svěžím věnci květů

bujný se tam strojí rej:

děvče mladé, smích na kyprém retu

tančí, víly půvabněj’ –

v patách za ním při každičkém kroku

v tanci, mihu, přeletu i skoku

kocour černý jak zlý čaroděj.

Rozpoutaná, čupřinatá kštice

potem lne na čela sníh,

granátem žhou rozpálená líce

a přec s retů tryská smích,

smíchu slza blýská řásnou clonou,

uštváni jsou oba honbou onou,

ale neustává žádný z nich.

Dál se točí dívka vířným kruhem

vzduchem vlaje řasný šat,

v hbitém reji prchá před svým druhem,

jenž se za ní pouští v chvat,

jako motýl za ní těká v kolu

přes tulipán pestrý, přes violu,

přes peřestý, květinatý sad.

Tu se mihne přes žlutavou stezku

stínem hrdých platanů,

tu zas letí v mihotavém blesku

skrýt se ve stín altánu;

tu se kryje mezi máku stonky,

mezi růže, narcissy a zvonky

a za šedý mramor fontánu.

Bujná hra! Však také tak jsem hrával

za svých zašlých, mladých let,

za děvčaty na hon jsem se dával,

vzňal mne každý vnady květ,

leč to prchlo – se zimou když nyní

ve vlas slétlo stříbrotkané jíní,

kmetu za to jest se zastydět.

Těžce nyní noha v před se šine,

špatný podnikal bych hon,

místo zpěvů jásavých se line

z úst jen skřehotavý ton,

a když vtipem, satyrou chci blesknout –

jen po zašlém humoru lze stesknout,

a kdož ví, zda za co stával on!

Ty však, dívko, víři dál v tom reji,

prchej v sadu přes růže,

važ si doby mládí! Kouzlo její

v hře i žití pomůže;

ať tě kocour strasti za šat chytá,

honí tě a na tě léčky splítá –

přec tě nikdy chytit nemůže!