SVATOPLUKA ČECHA.

První zapěl’s sladkou, žhavou, života tu, krve báji,

o životě nespoutaném, o člověka dávném ráji,

vzdorných obrů svět Jsi vzkřísil, nad nímž ptám se v tichém žase,

možno-li, že tato síla v české půdě zrodila se? –

K rovu Tvému sladké děvy, velké snů Tvých přišly zjevy,

Lilit přišla, sladká bílá, Sulamit též pyšná, nahá,

Mojžíši se zatřpytila v temných řasách slza vlahá,

Zpěv Tvůj zázrak dějin budí, obry, kteří v mocné hrudi

titanský vzdor hrozný měli, sílu šlapat věčné řády,

bohyň vyvstal svět, jež chtěly vrátit žití žárné vnady;

svět ten, v němž bůh – člověk nový, pohanská ta silná víra,

nádherný ten hrdinů svět vzkřísila Tvá velká lyra;

zřím, jak k Tvojí mrtvé hlavě jdou ty zjevy ze tmy věků,

jimž dal’s mluvit nesmrtelnou blahozvěstí ke člověku,

blíž a blíž se rozehřmíval chorál hlasů líbezný –

zjevy sladkých žen šly blíže, říše snů ty velký kníže,

z krvavé tmy hlasy zněly a v nich zpíval život celý

divoké to sladké lásky opojný zpěv vítězný:

O nás, o žití milenkách Jsi pěl,

milenkách prokletých...

za slzy nad rovy krvavých těl,

za hrst hvězd rozsetých –

za slzy Tvoje nad námi, proklatci zázračnými,

za Tvoje bolesti skryté,

za sny Tvé obrovité,

ó mezi ňadry odpočiň bělostnými,

v poduškách liliových, kde hoří rozkoš nekonečná,

Tě věnčí láska věčná!

My Tvoje slzy sbíraly – v démanty měnily se –

i v smrti žití věčného zbyl úsměv ve Tvém ryse.

My pyšnějšího pěvce neměly,

ó mrtvý, sladký příteli!

Ten nejvášnivější, skrytý

polibek přijmi Sulamity,

jíž v rukou blýská dýka, jíž černé kadeře vlají,

v jichž očích nad smrt silnější láska se tají.

Já děvu andělskou zabila, jež vášní nedotknuta,

ni stopy otroctví má šíje nepoznala –

Tvá pyšná Sulamit, bohyně pýchy krutá,

Tvé skráně zulíbala!

Ty’s očistil náš sen, ten nejpyšnější sen na zemi,

svatební píseň lidstva pěl Jsi čaruplnou,

o bílém plamu ňader našich, rozkvetlých růžemi,

nesmírné epopeje pěl Jsi hřmící vlnou –

Zrak Tvůj v tmu věků rozzářený se díval:

o slávě věčné rozkoše, věčného milování,

tu báseň krve opojnou Jsi zpíval – –

Sem věnec z růží Tvé skráni!

Ó vezmi růže ty, jež z krve naší vypučely,

Ty, jenž Jsi šlapal bohy a krále i knížata!

Ó velký hrdino, snů pěvče osamělý,

vstříc náruč má ti kyne rozpjata!