SVATOPLUKU ČECHOVI.

Jaro má svůj sníh, březnový měkký sníh:

tak tiše padá vždy, snivě a nejistě.

A mrtvě zrozený úběl svůj prchavý

nasype v hroudy, z nichž se to už zelená

osením příštích žní, v trávníky sežloutlé,

z nichž voní fijaly v přesladkém tušení

jara a skřivanů, mízy a pupenců

a slunce dobrého, věčného slunce,

jež věčně je mladé a mladé a mladé – –

Takový je ten sníh, jejž padesáte let

na drahou hlavu Tvou, ó, mistře Svatopluku,

dnes tiše sype! – To je jarní sníh!

Neb jaro, jaro je v tom čistém srdci Tvém,

je veliké jaro soucitu a lásky,

je nekonečné jaro květů, dobroty

a tvoření a umění a písní! –

Ty slavný strome, vyrostlý z české země,

živený její prstí, prosáklý jejím vzduchem,

zalitý její rosou a kořeny s ní spiatý

tak nevyvratně, posvátně a věrně,

Ty velký strome v pláni osamělé,

vydaný bouřím, otloukán větrem,

tak sám a sám... jen této zemi zas

své dáváš květy, nádherné a bílé

a napojené vůní dávných rájů

i vůní země, ze které jsi vyrost’,

i vůní duše Tvé, té veliké a dobré

a rozvlněné sladkou harmonií – –

A jak tu pníš, tak sám a sám v tom tvrdém českém kraji,

poustevník tichý v pralesích poesie,

spokojen s málem, vzdálen hluku všech,

přec žiješ životem té, kterou máš tak rád:

své Vlasti válčící. Z dlouhých samot svých

na daleké se díváš obzory,

na drahé její pláně, role, vrcholy,

v krvavé západy její minulosti,

do sluncí bílých dnů, na mraky těžkých bouří,

na třískající pouta otroků,

i na Východ, z nějž čekáš nový den,

v němž zatřepetá křídly vysoko

Slovanstva orel bílý!

Ó, stůj nám, stůj, a k svému lidu mluv,

Ty, jenž jsi procítil veliký jeho hněv

i velikou lásku. Lid tě poslouchá.

Ó, uč ho dál, jak lež má nenávidět,

jak pokrytectví práskat důtkami,

jak proti cizáctví svá prsa nastavit

a ohradit se vysoko čínskou zdí,

jak za praporem Pravdy, Lidskosti,

Vlasti a Svobody má k cíli jít

a čistý ostat ve rmutu bojů všech,

a čistý pokořit své odpůrce.

Ty, jehož milujem’, ó, pěvče našich barev,

ó, zpívej dál! – – Tvá Morava Tě slyší!