SVATOPLUKŮV CHRÁM.

Slyšel jsem zníti pověst,

a věřím vám jí sám:

– kdes ve hlubinách lesů

prý buduje se chrám!

A kdo že chrám ten staví?

Svatopluk, starý král!

Staví jej za pokání,

že proti Svatým stál.

On sám položil základ,

než umřel znavený,

ted’ prochází jen vlastí

a snáší kameny:

Kde Slovan pustí kámen,

jejž proti bratru zveď,

král rozjasní hned líci,

krev omladá mu hned.

Ten kámen hbito zdvihá,

s ním chvátá v lesů tíš:

a hned o jeden kvádr

chrám vyční k nebi výš.

Když pro vlast dva se spojí,

král pílí v lesů hloub

a ze základu chrámu

zas nový roste sloup.

Až v objetí jak bratří

si všeci stisknem dlaň:

Tu nad mohutným chrámem

on sklene zlatou báň.

Aj, vznáší dostavěný

chrám hlavu k výsosti,

chrám smíření a lásky,

chrám svaté svornosti!

V ráz zavznějí mu zvony

a vzbudí českou zem,

a národ přijde celý,

by jásal v chrámu svém.

Tam v celém nebi světel

král stane u trůnu,

a národ šťastný, volný

mu vstaví korunu!...

Tak na výšinách lesů

se staví velký chrám.

Já jsem tu pověsť vysnil –

a věřím vám ji sám!