Svatováclavská kaple.

Zde postůj chvíli! Velebná se koba,

však tichá, chmurná klene v chrámu koutě.

V prach kleknout v stesku vzpomínky zde zvou tě,

že byla doba, byla jednou doba – –

Co bouří svála divá věků zloba,

zde vzpomínáš, jak nad hrobem se rmoutě,

a srdce teskné zachvívá se v poutě,

jímž spjaly je i bol i obžaloba...

Zde kámen chladný tělo světce tají,

jenž na vítězný zápol z hrobu vstane,

až nejhůř bude v smutném českém kraji.

Proč slzíš, – nevíš – nad ten hrob se chýle,

když po velikém pátku v tichu vane

tou kaplí plesný zpěv: „Vstal této chvíle...“