SVATOVÍTSKÁ VĚŽ.

Ať kamkol jdu, ať kamkol zrak můj běží,

vždy, zevšad tebe vidím, přímá věži,

jak rýsuješ se tmavě na obzoru,

tak plna síly, veleby a vzdoru.

My pod tebou tu pracujem’ a žijem’

a chvějeme se před osudů kyjem,

a často hlava v beznaději chladné

nám unavená chabě k prsoum padne.

Ty ale znak náš na mohutné lebi,

se nepohnutá dále zvedáš k nebi

a voláš němá: V azur nebo v chmůru,

však stále výš a hlavu vždycky vzhůru!