SVATOVÍTSKÝ DÓM.

Do dáli dívá se přes město, vrchy, řeku

a ční jak kamenný sen dávno přešlých věků;

sta vížek, oblouků se krouží, zvedá k nebi,

sta listů vine se, sta netvorů se šklebí.

Tam ještě starý sloup a stará klenba šedá,

tam balvan zelený, jak lišejník naň sedá,

a tu již nový krov a do šedého zdiva,

hle, mísí s úsměvem se balvanů pleť živá.

Vše srůstá pomalu a šíří se a klíčí;

nad staré věže výš se nové věže týčí,

hřmí v chrámě varhany, plá barevných skel řada,

a venku motyk ráz a rána kladiv padá.

Já stojím zadumán a myšlénka mnou chvěje:

Ten dóm – toť národ můj, to život náš i děje,

na dávných základech, jež nezviklalo stáří,

my dále budujem’, a nový den nám září.

Čím dříve byli jsme, tím chceme zase býti!

A s dávno minulým se nové splítá žití,

krev táž, a nová přec jím bouří, jako stěny

se snahy k výši pnou, v prach dříve povaleny.

Ó, co tu třeba let, co krve, potu, síly,

než leskem slunečním dóm pozdraví den bílý,

než s nových věží hlas se velkých ozve zvonů

a jemu odpoví vzkřik šťastných milionů!

Však nechť jen přes hroby ten hlas nám přejde z dáli

jak varhan hymnický vzlet nad mrtvými králi,

nám pro klid stačilo a ke snu bylo mostem,

že jak ten starý dóm přec rostem’, rostem’, rostem’.