SVATUŠČINY PÍSNIČKY. (IV.)

V komíně když divá

Meluzina zpívá,

déšť-li vztekle bije v okna nám,

divná se mnou změna:

sedím jako pěna,

těsněji se tulím ku pannám.

Paní jejich tichá

strachy sotva dýchá, – – –

náhle však zas dost má kuráže;

to je v oné chvíli,

tatíček když milý

na prahu se náhle ukáže.

To už nejsem pěna!

Vzkřiknu zveselena,

hop! – a již mu visím na šíji.

Kam se bázeň děla?

Ztratila se zcela,

úsměv tatíčkův – ten plaší ji.

A když potom loví

z kapsy tatíčkovy

rybičky má ruka lahodné,

pro mne může býti

třeba hromobití,

je mně jako za krásného dne.