SVATUŠČINY PÍSNIČKY. (XII.)

Sanice! Po boku koní

vesele rolničky zvoní,

letíme divokou vichřicí – vpřed!

Ve větru koňům vlá hříva,

kolem vše do běla splývá,

do klínu sníh se mi sype a led.

Kvapí-li vesnicí sáně,

všichni psi štěkají na ně,

honí je, – marný však jejich je běh;

koně se lekají sice,

zato však letí tím více,

z nozder se širokých kouří jim dech.

Míjíme vesnice, stále

ve stejném letíme cvale, –

nyní nás ve svoji náruč jal les;

nemohu všeliké kráse

dosti se nadivit, zdá se,

že jsme se v pohádce ocitli kdes.

Celý hvozd, jehož jsme hosty,

pyšní se třpytnými skvosty,

vytvořil na větvích led je a sníh;

až se mi kazí tím oči:

všude, kam pohled se ztočí,

vánoční stromečky – bez počtu jich!

Růže nám vykvetly v tváři,

z vraníků silně se páří,

snad už se vrátiti domů je čas;

kožich až shodíme s ramen,

v pokoji u teplých kamen

pěkně se bude to povídat zas.