SVATUŠČINY PÍSNIČKY. (XXVI.)

Ze školy když děti

vidím vycházeti,

veselý když jejich slyším smích,

pokaždé se vkrade

v srdéčko mi mladé

závist, plakati že chtěla bych.

Taky bych už ráda

na svoje si záda

zavěsila školní kabelu;

rok však ještě celý

zákon čekat velí –

a já nesmím nedbat povelu!

Závidím vám, děti!

Kterak rozuměti,

tatíček když hlavou zavrtí:

„Nespěchej tam, dítě!“ –

a pak vzdychne skrytě:

„Já tam musím chodit do smrti!?“