SVATUŠČINY PÍSNIČKY. (XXXI.)

Panenko, ach, to je mela,

musím spěchat do kostela,

maminka už čeká venku

s modlitbami na dívenku.

Cože? Mám tě s sebou vzít?

Ne, ne – nemůže to být;

nožičky tvé malé tuze

nesnesly by delší chůze,

chtěla bys, bych tebe vzala,

celou bys mne pomačkala.

A pak – nevyznáš se ani

v modlení a ve zpívání.

Co to vidím? Jakže – slzy?

Neplač! Vždyť já přijdu brzy;

za hodinku budu tady

a pak spolu do zahrady

zajdeme si na jablíčka

červená jak tvoje líčka.

Slzičky ti uschnou zatím;

nerada bych, až se vrátím,

viděla tě uplakanou – – –

Tedy pa! pa! na shledanou!