SVATUŠČINY PÍSNIČKY. (XXXII.)

Lidičky, ach, nedivte se,

že mi je tak smutno v lese:

v stromech praskne každou chvíli,

jak by zlé to vzdychly víly;

s dubů, borovic a buků

plno divných slyšet zvuků;

kořeny se, lidé drazí,

někde jako hadi plazí;

náhle zajíc poděsí tě,

z houští vyrazí-li hbitě;

někdy se zas lekneš laně,

dech že v sobě ztajíš maně;

jindy, veverka jak čilá

na jiný strom přeskočila,

srdce náhlé uleknutí

k rychlejší hned chůzi nutí.

Zato kterak srdce zplesá,

když je náhle konec lesa!

Ó, jak zlatá přec je niva,

nad níž skřivánek si zpívá!