Svatvečer.

Byl svatvečer před jitrem sňatku,

tajemný povzdech krajem vlál,

v srdci to v divném vřelo zmatku,

a v oku vlhký oheň plál.

Ten vážný úkol žití mého,

co prv tak svůdně skvít se zdál,

prost závoje již lákavého

přede mnou v čiré pravdě stál.

K nebesům letěly mé zraky

v němém o sílu úpění –

prosvitly hvězdy mezi mraky

a kynuly mi v loučení.

A na čelo mé v rozhoření

tak chladná krůpěj skanula,

byla to rosa posvěcení,

či slza mého anděla?