SVATVEČER.

Obloha je stkána bledá

z andělských jak bílých per,

tmavé les k ní témě zvedá –

táhne tichý svatvečer.

Jaké ticho v širém lese,

kde vše bílý skrývá sníh!

Dříve než kdo naděje se,

má je také v prsou svých.

Ztracený jak v dávném čase

ráj by se to otevřel;

duše na mžik odívá se

v čistých citů sněžnou běl.

Havran smutku v dálku letí,

střásá starost těžká skráň.

V sněžná pole nepaměti

vzpomínání kráčí laň.