Svatvečer.

Klekání velebné – noc již se šeří,

svou duši vdechla v soulad zvonový;

krajina ztichla, modlí se a věří,

že velký svátek nad ní oživí.

Svatvečer v duši mé. Ó moci tónů!

mně jest, jak by se blížil sedmý den,

pot bolný setřít s čela miliónů,

a mezi ním a námi – noční sen.

Mně zdá se báj o krasší, lepší zemi,

kde věštec volně kráčí dědinou,

kde skřivan světlo vítá nad rolemi,

v nadšení révy z výšin k nebi lnou,

o zemi, kde se palma k lauru sklání,

svobody věnce panna vije z nich,

kde meč se mění v berlu milování,

msty pochodeň v zář ohňů obětních.

Mně zdá se tajná báj o zemi jiné,

kde každá noc je svatých plna hvězd,

mně zdá se báj, že Tvůrce odpočine

a shledá, že co stvořil – dobré jest.