Svatvečer.

Na lazurovém nebesklonu

se tichý měsíc nad vodami skvěl,

a tajným kouzlem tónů

dojemný souzvuk večerního zvonu

mou duší pozachvěl.

V té harmonii znovu plály

vše sny a tužby mojí mladosti,

v duhových barvách hrály

a v dávno zadržených slzách tály

a hasly v temnosti.

Mých žalů moře neobsáhlé

se rozvlnilo v čaruplných snech,

a seraf slétl náhle

a lásky manou rety moje spráhlé

konejšil jeho dech.

Hned za nebeské vzletnem prahy,

jak žití tvého zhasnu pochodeň,

smrť přijde vždycky záhy!

to pamatuj – já žehnám tvoje snahy,

teď žij a zapomeň!