Svatý Beda a satan.

Ctihodný Beda ve své celi

nad pergamenem osamělý

se krátkou chvíli zadumal,

pak znova rychle psal a psal,

a radost svítila mu v zraku,

neb podivném psal o zázraku,

jenž v Bardeney, kde Oswald král

jest pochován, se druhdy stal.

Kdys ďáblem posedlý tam kdosi

byl vyléčen, a svatý mnich

chtě naznačit, jak každý ztich’,

zřel na zázrak, jak slza rosí

v úžasu němém mnohou tvář,

jal Virgila se citovati:

Conticuere omnes intentique ora tenebant.

Jak dopsal boží kronikář,

zřel satana před sebou státi.

„Co šklebíš se?“ jal se ho ptáti.

„Nu zapři, dokaž, že jsem lhář,

jak musil’s tenkrát zahanben

se z ubožáka sápat ven,

či zapomněl’s to a máš zlost,

že seznámím s tím budoucnost?

Však marně, zde to stojí psáno

a zůstane.“

Děl satan: „Ano.

Tak bylo, já se přiznávám,

jen z toho tajnou radost mám,

to smích mi v srdce nahání,

že k něčemu vám, křesťané,

přec dobří jsou ti pohané.

Tak vedle tvého zázraku

bít bude lidem do zraku

též navždy citát z Virgila –

kde tvoje moudrost skončila,

tam pohana vzal’s na pomoc!

To chtěl jsem říci – dobrou noc!“

A zmizel, než se vzchopil mnich,

a jizbou jen zněl ostrý smích.