SVATÝ BENEDIKT (I.)

Žil v jeskyni. Byl na pohled jak zvíře,

neb vlas a vousy jeho mísily se

s divokou koží, kterou halil tělo.

Svět vedl války, hýřil, hověl hříchům,

však on se šťastně vymkl víru jeho

a v rokli svojí žil jen Bohu svému.

Tu vyčenichal Satan, svůdce duší,

zátiší jeho a hned pekelníku

se kořistí zvlášť vábnou světec jevil.

A proto deně vcházel do jeskyně,

ne v podobě své s kopytem a rohy,

však jako nahá plná svěží dívka

a lákal záludnými sliby slastí

zbožného světce. Na kámen si used,

kam Benedikt si složil hlavu k spánku,

a v líc mu dýchal horkým sladkým dechem

a bílým tělem v oči jeho svítil

a měkým hlasem k radostem jej volal.

I zakrýval si poustevník mdlé oči,

však ďábel i tmou jeho ruky zářil,

a zacpal poustevník si mechem uši,

však sladký hlas tím vášnivěj v ně vnikal.

Chtěl o kámen bít hlavou rozpálenou,

však v dívčí pružná ňadra bil jí jenom.

V zem zaryl tváře, modlitby své šeptal,

však tělo svítit viděl, výzvy slyšel

a vřelý výdech její zaleval jej.

Už začal váhat... Uštvaná už duše

se podávala... Vyjít v svět... vzít ženu...

a žíti jako tisíce jich žije...

snad zmizelo by potom pokušení...

Tu Bůh mu přispěl, pomoc nejsilnější

v největší nouzi.

Před jeskyní stála

houština kopřiv. Po vnuknutí božím

z modliteb vytrhl se, odvrh kůži,

a nahé tělo hodil v koupel jejich,

v nich obracel se, potápěl se, brodil,

až celá kůže jeho zkrvavěla.

A tam, kam padly kapky krve jeho,

červené růže vzrostly na památku,

a růže ty tam do dnešních dnů kvetou

a poutníkům jsou svědky slávy světce,

milosti boží, pokoření pekel...

A z koupele té duše vyšla čistá

a plná milosti a bázně boží.

I rozsmutnil se Satan, kníže pekel,

a schlíple odplazil se v říši svoji.