SVATÝ DUNSTAN.

Čert zbloudil v Irsku v dobách těch,

kdy výbojný táh’ světem dech,

jak předzvěst nového žití.

Z kovárny viděl ohně žeh,

jak do noci mlhavé svítí.

Měl nápad, v další cesty spád

se pořádně dát okovat.

„Kde mistr kovář?“ zařičel

a couvl v ráz, neb vstříc mu šel

muž velký skoro jak hora,

jak z žuly svaly paží měl,

v očích mu hořela Zora.

S perlíkem v ruce před čertem stál...

Co divno, čert utich’ a couval dál.

– „Okovat?“ – „Ano, prosil bych!“

Zhas’ pekelníku na rtech smích,

vjelť kovář v hustou mu kštici;

ke kovadlině shýb’ si jej v mih,

sáh’ v torbu po levici,

podkovu vyňal a hřebíků hrst,

jen v letu přejel ďáblovu srst.

A jeden ráz! – Již čert se třás’,

tak si to nemyslil věru as,

zasyčel v bolesti citu;

v kopyto podkovu zas a zas

mu vbíjel světec bez soucitu;

hřeb nelítostně v nohu se ryl,

a ďábel do noci sténal a vyl.

„Zpět vyrvi, prosím tě, podkovu!“ –

– „Chtěl’s okován být!“ poznovu

buše v hřeb světec pravil.

– „Ne, nechci, odejdu bez lovu,

jen pusť mne!“ – Však se nezastavil

nebeský kovář, buše dál.

Čert k hvězdám zlobně vyl a štkal.

Však Dunstan přeslech’ ďábla vzdech.

Kol hlavy perlíkem jen šleh’,

hřeb hlouběj ďáblu zatloukaje

do podkovy. – „Ó, nech, ó, nech,

ať vniká masa do pokraje!

Já vracím ti jen, vem těch pět,

jichž mroucí Kristus cítil hnět!“

– „Jsi bez citu, ty... svatý muž...

tož pro ty rány ustaň juž,“

čert ječí, v drápy tvář skrývá...

– „Zvěř každá najde tak svůj nůž!“

dí Dunstan, vážně bradou kývá...

Podkovu ďáblu kleštěmi

již vytrh’ a vrh’ ji ku zemi.

– „Teď, pekelníku, klid mi dáš!

Ta podkova mého prahu stráž,

v něj vbita, ať světu hlásá:

Naučí modlit se Satanáš,

když skutečná bolest jej drásá!“...

Co pokořen ďábel odsud táh’,

podkovu Dunstan vbil na svůj práh.