SVATÝ IVAN.

Vysoká kde hrdě skála

Ve hvězdnatou strmí říš,

Jejíž vrchol mechovitý

Na svém hřbetě nese kříž,

Jenž vyhlídá z tmavé houšti:

Bydlí svatý Ivan v poušti.

Šedesátkrát již se vrátil

Blahorodný k zemi máj,

Přikryl luka pestrým kvítím,

Listem novým šatil háj;

Co, kde svaté ticho sídlí,

Ivan svatý v poušti bydlí.

Lůžkem byl mu tvrdý kámen,

Každodenní Bohu daň

Na němž v modlitbě odváděl;

Jeho přítel byla laň;

Líce jeho touhou bledé

Kolem kryly fousy šedé.

Nade mrtvotichým hájem

Bledý měsíček když stál,

Na skálu a hvozdy husté

Stříbro svoje vylýval,

Slyšel Ivan v sladkém snění

Serafínů zboropění.

A hle, otevře se nebe,

Zlatá z něj se prýští zář,

Na Ivana jasně svítí,

Růženě mu barví tvář.

On procitna, oči zvedne,

Anjela dle lůžka zhledne,

Který takto k němu mluví:

„Šedesát jest již to let,

Co přebýváš v poušti této,

Opustils co mrzký svět;

K odměně v večerní době

Povolá Bůh dnes tě k sobě.“

Domluvil a v letu rychlém

Vzhůru k nebi [zpět] se vznes’;

Otevřelo zas se nebe,

Radostný zas zavzněl ples;

Jasná zář kol hvozdy zlatí,

Až se Anjel v dálce ztratí,

Opět svaté ticho všude,

Tmavá noc v oudolí dlí,

Na skále však křížek již se

V ranní záři jasně stkví;

Ivan z lůžka se tu zdvíhne,

Na skálu ku kříži tíhne.

A tam trvá na modlení,

V rozjímání tráví den;

Očekává v chladnou náruč

Až jej pojme dlouhý sen. –

Blíž a blíže k svému cíli

Již se zlaté slunce chýlí.

Ohnivé co moře plane

Obloha, a poslední

Papršlek sesílá slunce,

Na Ivana ještě zří,

Který od modlení vstává,

Zemi české požehnává.

A pak sklesne, s sluncem zajde;

Jako názvuk poslední

Zvonku nad lesem umírá,

U večer kdy s vížky zní,

Jak kdy v bledém světle Lůny

Doznívají harfy strůny;

Sklesne mezi pestré kvítky,

Které z mechu hlavu svou

Vzhůru kolem hlavy jeho,

Vzhůru kolem nohy pnou;

Větřík hrá kadeří šedou,

Líbá jeho ruku bledou.