SVATÝ JAN NAD TŮNÍ

Nad černou tůní vrby rostou,

kořeny drží její hráz.

Nad tůní vrby svou krásou prostou

v předjarní čas

dávají kočičky namísto palem

na pochod v nebeský Jerusalem.

Nad němou tůní, němy samy,

trpělivými modlitbami

postavy jejich okleštěné

jak pahýly rukou vzhůru se pnou.

Nad nimi nebe modré se klene,

obláček jde tou nádherou.

Buď vítán, blahé vláhy zdroji!

A k obláčku se oblak pojí,

až v obrovitých křídel stín

zahalí vše, a do hlubin

zachví se země ptáka obra letem

i hrůzou z toho, co on nese –

Teď nad zmlklým světem

zableskne se,

a z černých tajů plnosti

již nezdržená – s rychlostí

bohatá první krupěj se snese.

Ó chvíle deště! Liják v máji!

V bezmoci schouleno všecko se tají

a čeká jen a němě zírá,

jak v živodárný kruh

se oběh uzavírá,

jejž určil vodám dobrý Bůh.

Prší. Svá ústa otevírá

žíznivě každý tvor.

S nebeských hor

milion drobných olovnic padá

na vyprahlá lada,

milion tenkých proudů splývá,

milion darů s výsosti –

až vyčerpáno štědrosti

poslední kapce vycezené

zas nebe rozjasněné

se mile v oko dívá.

Vykoupána a nasycena

oddychá země omlazená.

Vzala si všecko, co jí třeba,

by strom dal plod a pole chleba,

a co ještě zbývá,

v potůčku o další práci si zpívá:

jak žernovem pohne, stoupami, stroji,

jak se v proud mocný s jinými spojí,

jak ponese lodi s tovary všemi,

s lidmi a jejich nadějemi,

jak bude sloužit a úkol svůj plnit

i pak, až mořem bude se vlnit

a čekat třeba věky celé

na pokyn Boha, ředitele,

až zase vzhůru do kola

čerpadlem slunce povolá – –

Kolik vás, kapek, kolik vás bylo,

nežli z vás stal se oceán? –

Každé však nebyl úděl ten přán!

Ach, stejný byl všech první let –

však mnoho pak cest a různé dílo

a různý osud naposled...

Ubohá kapko! Také jsi chtěla

vyprahlé zemi setřít prach s čela,

vymetlas ulice, dvory jsi smyla,

svým spěchem mnohde i vrásku jsi vryla

té milé zemi do tváře –

a teď – tvůj chvat

do léčky pad

tak ubohého žaláře!

Ach, jak tu ležíš, ponížena,

tak špinavá a unavená,

útulek žab a larv a mloků –

kdys nedočkavá, na poskoku,

teď zaskočena, zajata,

ubohá vodo stojatá!

Tak smutný je tvůj pohled mdlý –

a přece ještě zrcadlí

ten země kout, který tě zvábil

a zde v té tůni zabil!

Jak to, že krásným se ti zdá,

co poutem tě zde obrůstá,

ta hráz, ten břeh tvůj, býlí, křoví,

že všechno lesk má opálový,

tak zářné vše a zlacené?

Jenom že – všecko zvrácené!

Nohama vzhůru! A hlavou – kam?

Ach, níže, níže, – k hlubinám!

A co tam?

V té kouzelné a zrůdné kráse

omamný přelud usmívá se,

že přijde chut tam zalétnouti,

kde na konci tak snadné pouti

přec také stkví se v čaru svém

kus nebe se svým slunečkem – –

Však blah, kdo svodům odolá!

Kdo obrátí své zraky

ke slunci, které plápolá,

skutečné, nad oblaky,

k tomu, jež se své výsosti

i na tu louži svítí

a může Boží milostí

i z jámy vykoupiti – –

Ach, dokud to se neztratí,

i z tůně – (jako z oceánu!)

se mnohá krůpěj navrátí

zas ještě v života bránu!

Nad tůní vrby oroubané –

Podivných věcí viděly dost,

bludů a křivd a zklamání s nimi – –

Novými pruty zelenými

vykřikly k nebi o milost.

Smiluj se, smiluj, Pane!

Nad smutnou tůní pod vrbami

stojí tvá socha, Jene.

Má zlato dávno otlučené,

je stejně šedá s námi.

Kolena k prosbě podlomena,

a dumná hlava nakloněna,

a v náručí máš kříž –

Tak na tu tůni pohlížíš,

a jiná tůň ti před zraky se černá –

Ne, na tu na věky nezapomene

tvá duše věrná!

Co ty ses do ní nahleděl!

Jak tys tu bídu z blízka zřel!

Ty víš, tam leží všecko slito,

co z darů nebe zneužito,

co v poblouzení zmrháno,

co divou bouří strháno,

že žití proud tam rmut svůj snesl,

že mnohý květ tam v bahno klesl –

ó ty to víš!

A v úděsu i soucitu

na smutnou tůni pohlížíš,

již nese člověk, v nitru ukrytu.

Ach, jakou hrůzou ona ovanula tebe!

A ty jsi pro ni obětoval sebe,

tys na hrázi vždy stráží stál

a milost Boží svolával,

by cestou k žití, ke slunci se dalo,

co nemocno a zajato tam spalo –

Ó svatý Jene, ty víš více:

ty víš, jak tajemnou je tůní zpovědnice!