Svatý Jiří.

Zlý čas! Jak dravé proudy strach vše zachvacuje

v krajině syrské. Na úbočí skal

drak strašný vládne, lidi pohlcuje,

a sta již zvířat v jícen pochoval.

Dvé skopců denně město Beirut skytá

na pospas draku, řídnou hejna stád.

Lid hrůzou trne, brav i skot svůj sčítá,

jak dlouho stačí krotit šelmy hlad.

Ó nedostačí! Drak se zmítá, cení,

otvírá jícen, žádá kořisť svou;

již s ovcí děcko k hladu ukojení

mu denně hází v tlamu hltavou.

Kdy bude konec této hrozné době?!

Zda mír se opět v kraje navrátí,

za spásu vlasti, poslední až robě

ve tlamě dračí žitím zaplatí?...

Kraj zbaven květů, dětských tváří, zraků.

Děvčátko v zemi zbývá jediné:

královo dítě – i to v kořisť draku

má obětovat žití nevinné.

Král trůn i žezlo i své dal by žití

za dítě drahé, za ten jarý květ,

by cestou žalnou nemusilo jíti,

jíž dosud žádné dítě nešlo zpět.

Pláč, prosby, marné! K zemi kloníc hlavu

bělejší květu, šat jenž opíná,

již dívka kráčí v lidí valném davu,

ke skále dračí – oběť nevinná!

Zní otcův pláč i zástupové kvílí,

že slední trůnu zmírá letorost. – – –

Což nikde nikdo, kdo by v této chvíli

zachránil děvu, vzácný vlasti skvost?

Aj co tu davy smutku slzy roní

a otec dceru vine v náruč svou –

vznešený tribun, Jiří, na komoni,

jak pomsty meč se mihnul krajinou.

Ten dívku zočiv bodnul ostruhami,

kůň plachým cvalem k skále namíří.

Drak hlavu týčí, sliny chrlí z tlamy –

o běda koni, běda rytíři!

Nerovný zápas, nebo netvor děsný

se vztekle zpružil, dlouhý ohon vzpjal,

by jezdce s koněm ve kruh sevřel těsný

a oba rázem v tlamě udolal.

V tom blesk jak šlehne, jun se kopí chopil,

a silou obří v černém jícnu stopil

po jilec břitkou, smrtonosnou zbraň.

V své krvi černá potvora se zmítá.

Lid jásá, pláče, blahem omámen,

v rytíři Jiřím prvou září vítá,

jíž v růžném líci dřímá nový den.

A skutečně! Ta záře již se nítí,

lid s beder střásá dlouhé noci tíž –

„Drak pohanství“ se Jiřím v propasť řítí,

a v krajích syrských spásy plane kříž.