Svatý Method u Borisa.

„Zkus štětce svého divotvorný um!

zde líc tu bledou stěn mých palácových

obrazy obživ, mistře dokonalý!

Sem kouzlo vdechni myšlének svých nových,

a směle sáhni v tůně temných dum,

z nich zjevy vynes, dej jim život tělo,

by kdo je spatřil, nitro se mu chvělo,

obdivem, strachem, a jak brouček malý

se v prachu schoulil, zraky zastřel z hrůzy,

a zvadlým listem chvěl se na haluzi!“

Domluvil kníže Boris k Methodovi.

Mnich vážný, zhalen v černé řízy lem,

růst zdál se rázem, a pak věštců slovy

děl ke knížeti vážně s zápalem:

„Rozkazem vážným Tvé mi pokynutí.

Leč co tu zhlédneš, nezvi dílem mým,

leč Mistra mistrů, který z mraků rmuti

rozžíná světlo blesků nadšením;

jenž k lidu mluvil hromem se Sinaje,

na Pathmu věštci rylec v ruku tisk,

jenž v páže lásky světy objímaje,

všemoci k hvězdám vztýčil obelisk –

Ten věčný, svatý, jehož vánek vlahý

probouzí květy v nivách zmrtvělých,

na prahu žití ve kolébce blahý

na ústech dětských prvý kouzlí smích,

i slzou slední zraky kmeta kalí.

K jehožto slovu světy vznik svůj vzaly,

jenž řekne: „Zhyňte!“ a svět v noc se zhalí

příšernou, hroznou! – Toho v pomnění

líc bledou stěn tvých v hrůzy promění

ti moje ruce. Ó by poděšena

tvá postať před Ním sklesla na kolena!“

Jak deště kapky v hruď by poušti klesly

vyzněla slova. Boris svráštiv hled,

pokynul rukou: „„Nuž jen kresli, kresli,

jsem věru zvědav, báj tvou uvidět!““–

A od té chvíle na Borisa dvoře

jen zřídka vídat mnicha vážný zjev.

Uzavřen mešká, přemýšleje, tvoře,

a chechtot ďáblů, cherubínů zpěv

zní k sluchu jeho. Moře hučí, sténá,

žár slunce hasne, mraky obestřena

se luna chvěje, hvězdy s jasných výší

jiskrami z výhně v propasti se řítí

a v děsném zmatku, v hluku vlnobití

zoufalý nářek milionů slyší,

jak nešťastníků z rozpěněných proudů

by hlas kol hřímal: „Vstaňte, pojďte k soudu!“

Tak nitku k nitce, rukou Boží tkanou,

duchem i štětcem v dílo svoje vkládá.

Tu hruď se vlní, zraky žárem planou,

odkládá štětec, pozoruje, bádá,

kam světlo vetkat, a kde přidat stínu,

by Kristu, Spáse, Tvůrci Hospodinu,

ta oběť rukou jeho vzácnou byla,

a Borisovo srdce obměkčila.

Až v jitra záři jednou za čas valný,

jak kdy se z mrákot budí člověk slepý

udiven hledí, cloní zrak si kalný –

aj před ním obraz krásný, velkolepý!

V mžik na kolena jako u oltáře

jej k zemi strhnul zjev ten mocný, živý...

a zvolal tiskna v ruce zrak i tváře:

„O milosrdný, svatý, spravedlivý! – –“

A obraz zastřen, dvéře uzavřeny.

Zas v paláci se zjevuje mnich vážný,

zraky mu planou, skráně ozářeny

pocitem blaha, jakby větřík vlažný

v ty skráně mužné mladí jarem vanul.

A Method zase před Borisem stanul:

„Nevím, ó kníže, zdali zjev ten milý

Tvým zrakům bude, ježto v rozkaz tvůj

vedeny Bohem ruce vytvořily;

než pojď již se mnou, pojď a pozoruj!“

Se sestrou Boris v umělcovu síni

sotva že vkročil, závoj stržen spad –

a velkolepý, plný hrůz i vnad,

zazářil obraz... Kníže zrak si stíní,

překvapen ustoup, žasne, neb co vidí,

nespatřil nikdy v žití jeho zrak:

Svět v temno děsné zhalil noci mrak,

všech věků světa, národů všech lidi

Pán k soudu svolal, a jak skalní stěny

roztíná propasť, davy rozděleny;

tu děsné temno, tamo záře lem,

těm záhyn, oněm život údělem

se přibližuje věčný, neskončený.

Blažených těla, září ctnosti sněžná,

z obrazu planou ranním slunka svitem:

k bytosti bytosť přivíjí se něžná,

jak davy ptactva, kdy se pod blankytem

slétají k plesu, v moři blaha tonou

spojeni s Tvůrcem svaté lásky sponou

mu v náruč spějí, aby ve objetí

plesaly věčně Otce zdárné děti.

Tam zatracení! S děsným v líci šklebem,

rvou sobě vlasy, jiní v strašném pádu

v zoufalství do skal vlastním perou lebem.

v močálech rudých zlořečí a hrozí

Bohu i lidem, věčnosti i světu

a v slinách lání na krvavém retu

v propasť se řítí – bědní, přeubozí!

Chvěje se Boris jak list osykový,

rád vyniknul by z pasti záhad těsné,

víc zrak než ústa praví k Methodovi:

„Ó rci, co značí tyto zjevy děsné?!“

„Ty hrůzy poušti, hor i mořských proudů

jsi vidět žádal z těchto bledých stěn,

leč ony hrůzy pouhým stínem jen

té pravdy svaté, kdy Pán přijde k soudu;

pšenicí dobré, zlé pak plevou smete,

těm řekne: „Pojďte!“ – oněm: „Odejděte!“...

výrokem tímto bude odtržena,

z náručí chotě odloučí se žena,

jeden se k nebi, druhý k peklu béře;

kam strom se schýlí, tam též jednou padne.

Těm slasť a oněm trýzeň nekonečná!

To pravda svatá, živá věkověčná,

jak živý Bůh ten, jenžto světům vládne!...

A pohan znova do zkalených proudů

upřel své zraky žití ztraceného

i v neskonalý nebešťanů ples –

a hrůzou schvácen v náruč sestře kles:

Jen s tebou, drahá, kráčeti chci k soudu.

Ó veď a spas mě věrou v Boha svého! –

při tobě jedno zkvétá slasť mi nebe,

a pekla trýzeň – opustiti tebe!

V růžích se slunce ku západu sklání,

leč Method jitro nových věků světí;

a nad Borisem sestry ve objetí

rozestřel ruce k lásky požehnání.