SVATÝ PES.

Za dávných časů v údolí

pod několika topoly

byl růvek krytý kamenem

a zabitý pes ležel v něm,

jejž na blízku i v podálí

psem svatým lidé nazvali.

Za časů ještě dávnějších

na vrchu, kde teď v starých zdích

vyrůstá hájek bílých bříz,

hrad hraběcí stál pyšně kdys.

A svatý pes v tom hradě žil

jak psové žijí: v noci vyl

a ve dne s hošíkem si hrál,

jenž válel s ním se, srst mu rval;

když spalo dítě, natažen

poctivě střehl jeho sen.

A tak se stalo jedenkrát,

že připlazil se velký had

k hochovu lůžku, vztekem vřel

a vzpjav se zlobně zasyčel –

však věrný pes už tady byl

a zuby plaza uchvátil.

Had švihal sebou jako prut,

bil hlavou, syčel, ale skut

jsa v půli těla v čelistích

a poznav marnost zbýt se jich,

vzdal naděje se na útěk

a k pomstě obrátil svůj vztek:

psa semk a kousal se všech stran –

ten krve nedbaje a ran

dál drtil, tisk, až půlí dvé

upadlo na zem do krve,

a ještě drtil na novo

to mroucí tělo plazovo

a potom odvleknuv je v kout

vrátil se k lůžku usednout,

své rány lízal ubohý,

pak natáh se a na nohy

svou zkrvácenou tlamu dal

a těžkým spánkem zadřímal...

V síň vešla v malý okamžik

máť děcka – vyrazila vzkřik,

jak matka zná jen v neštěstí

vykřiknout krátce v bolesti

a na křik ten sem hrabě vpad –:

krev pod lůžkem – a děsem jat

psův zahled čenich krvavý –

i ťal mu mečem do hlavy.

Slzami slepí, po chvilce

se potácejí k postýlce,

a hořem mrtví napole

se kloní k děcka mrtvole –

však zabarveno v růžovo

se směje líčko hochovo,

teď procit, jásá, vztahuje

k nim baculaté ručky své.

A vše se vysvětlilo v ráz,

když nalezen byl hrozný plaz

i rány strážce věrného.

Hrad celý plakal pro něho

a pohřbili jej v údolí,

kol nasázeli topoly

a k rovu tomu chodili,

o nebožtíku mluvili,

co živi byli. Od těch dob

měl velkou slávu onen hrob

a sláva rostla dál a dál.

Už místo, kde hrad pyšný stál,

se v rozvaliny změnilo,

už břízek pár je stínilo,

už nikdo neměl v paměti,

jak říkalo se hraběti

a kterak zval se onen hrad –

a kdy za oběť zmaru pad –

však matky z blízka, z podálí

ku hrobu tomu spěchaly,

na kámen kladly děti tam,

a klekajíce k modlitbám

k psu světci vroucně ruce pnou,

by děťátkům byl ochranou,

těm chorým aby zdraví dal

a zdravá v zdraví zachoval...

Let časů hnal se přes kraj ten,

a svatý pes byl stále ctěn,

až došla k sluchu biskupa

ta svaté víry potupa,

i vzplanul hněvem velikým

a s komonstvem se vybral svým

ku psímu hrobu... Vyrvat dal

hrob na sáh hloubky, nakázal

postavit velkou hranici

a spálit černou ornici

a kázal skácet topoly

a vmetati je v plápoly

a popel z všeho uvrhnout

dal v nenávratný říční proud.

Pak jámu kletby zbavenou

vykropil vodou svěcenou,

a lidu, jenž stál v mlčení,

vyložil v přísném horlení

o němé tváři zvířete,

o modle, církví prokleté,

a slíbil v dobu kratičkou

jim náhradu dát kapličkou.

Ta kaple v brzku stála tu.

Na stěně její ve zlatu

byl svatý Krištof zpodoben,

an spěchá středem vod a pěn

velkými kroky nadšeně;

má děcko na svém rameně,

tož Ježíška, jde nedbaje,

že pláště jeho okraje,

ba, půle pláště hrou je vln –

jde radostného štěstí pln,

že vyvolen byl pro tu čest

a sám smí spásu světa nést...

Měl zář a štěstí ve zraku –

však nebylo k nim diváků.

Lid zkormoucen a truchliv jsa

vzpomínal na svatého psa

a nezatoužil v kapli jít

a s vetřelcem se usmířit...

Tak okna kroupy rozbily

a v kapli ptáci hnízdili,

déšť s větrem praly často v ni

a sešlehaly slavnostní

ten výraz s tváře světcovy –

už nevrlý byl, surový,

že ztrnulé má rameno,

že vleče marně břemeno,

a plášť že pro nic vodou rván...

A mračil se též Kristus pán,

že světec ten, vzdor zázraku,

jen že zde nemá diváků,

tak doved změnit obličej...

A dál se hnal pak časů rej

se všemi svými nečasy,

se zlobou, která vzala si

tu kapli za terč vtipů zlých.

Vyrostl plevel v prasklých zdích

a z puklé dlažby kamene

bujelo křoví zelené –

až všechno sesulo se pak

a nikdo neznal, kdy a jak...