SVATÝ VOJTĚCH. (I.)

Jarou mladost nasleduje stáří,

Šedé stáří růžovou to mladost;

Jasný den noc tmavá nasleduje,

Však noc tmavou vždy přemůže den.

Nad zem českou den i noc tak vzchází,

Za den celý svítí zlaté slunce,

V šeré noci stříbrná zas lůna.

Čtyrydcet již dnů ni zlaté slunce

Nepochmouřilo se, ani luna,

Ani hvězdy, zlaté zraky noci.

Smutně kloní stromoví své hlavy,

Hlavy své přikryté listím zvadlým.

Dávno v prach již skleslo všecko kvítí,

Dohučeli potučkové jaří;

Nenapojená bučejí stáda;

Sklopenou lid chodí k zemi hlavou. –

Jaký trest to tíží zemi českou?

Co jest provinila proti Pánu? –

Z mezí svých že vyhnala Vojtěcha

Vojtěcha svatého, svého otce,

Svým by mohla kořiti se Bohům,

Nekáraná slovy jsouce jeho:

Proto čtyrydcet již dnů ni slunce

Nepochmouřilo se, ani Lůna,

Ani hvězdy, zlaté zraky noci.

Proto zem tu nezrosila Lůna,

Ani nebe slzami jasnými.