SVATÝ VOJTĚCH. (II.)

Hle, co k hvozdu tmavému tam spěje?

V dálce víc a více se to tratí. –

Hle již opět více se to bělá,

A dle toho, jako stín by tmavý

Víc a více se to opět černá.

Zdaž to labuť s orlem k lesu letí?

Bílá labuť v spolku neslýchaném,

S orlem černým ku tmavému lesu?

Ani labuť bílá, ani orel černý,

Nýbrž Hasoň jarý na svém broni,

A dle něho na vraném to oři

Starý Hora k lesu vzhůru spěchá.

Odesláni jsoutě lidem českým,

By prosili byskupa Vojtěcha,

Vojtěcha svatého, vlasti otce,

By se vrátil na zpět do své vlasti,

K otčiny své horám, řekám, hájům,

Mocného by prosil Boha Pána,

Aby těžký odvrátil trest od nich,

Dadouc zemi vyprosené vláhy,

S vláhou tou i ourodnost dal vlasti.

Proto oba rychle k lesu ženou; –

Jarý broň již tepe půdu lesa,

Za ním v houšti vraný oř pospíchá;

Nad níma se lesa oblouk klene,

Za níma se lesa stín rozkladá;

Zmizeli již oba v tmavém houští. –