SVATÝ VOJTĚCH. (III.)

Radostná jde pověst po vší vlasti,

Z tud kde Vltava se řeka rodí,

Až kde Sněžka k nebesům se týčí

U prostřed hor hrdých Krkonošů;

Všudy hlas se rozléhá radosti

Že se Vojtěch opět k vlasti vrací,

Vojtěch svatý, země České otec.

Nad Zelenou horou slunce stojí,

Kolem hory všudy plno lidu,

Po obloze celé ani mráčku.

Aj, tu velebný sem muž se blíží,

Vzhůru na Zelenou horu vstoupá,

Žíněným jest šatem přioděný,

Kroky jeho silná hůl podpírá.

Vystoupiv teď na Zelenou horu,

V prach tu klesá, k zemi hlavu sklání,

Vlasti své tu půdu milou líbá,

Vroucně k Bohu, k Pánu se tu modlí;

Od modlitby vstana zemi žehná. –

Bouře mdle tu z daleka již hučí,

Mrak za mrakem nad hory se vznáší,

Zakrývá se již za mraky slunce.

Hučí vítr; mrak se níže nese;

Co nevěsta již se s nebem pojí

Šírá země v vlhkém obejmutí,

Hustý dešť se kol a kolem leje;

Jen nad horou rozevřená mračna,

Zelená jen hora v slunci stojí,

Ostatní jest země deštěm skrytá.

Na kolena klesá lid tu kolem,

V podivení volá: „Svatý Vojtěch“!