SVATÝCH PETRA A PAVLA

Matičko černá, vřavou millionů

se prodrat chci na věrná prsa tvá,

můj hlas v tvůj chorál, ve hlahol tvých zvonů

na tebe rosu nebes svolává.

Hle, šílí svět. Jak vzteklí psi se dáví,

jest zbytek citu dávno setlelý.

To byli ti, jichž kameny kol hlavy

ti často v záští krutém fičely.

A ty tu stojíš – Jediná, jež zbývá,

kdy schvátil všecko pekelný ten vír,

a skála tvá se v bouřné moře dívá,

a zvony znějí: pokoj, lásku, mír!

Ó matko, matko, děcky zneuctěná

a zneužitá od všech padouchů,

bolestnou láskou duch můj k tobě stená

a stírá bláto, jež máš na rouchu.