SVÉ DCEŘI.

TEN úsměv mladých líček růžových

svál s mého čela každou těžkou chmuru,

jak na jaře když dechne smavý jih. –

A jako skřivan vzletí do azuru

a kvítek nad šedivou zemskou kůru,

své třpytně porosené lístky zdvih’,

tak vše, co dávno mrtvo v prsou mých,

tou září vzkříšení se nese vzhůru.

Co moje naděje jsou ztracené? –

Stesk utichá; v den tvůj zas cítím víru

té červánkové zoře záchvěvem;

a na mé líci, náhle zrosené,

v mé pozdní zimě, tichý úsměv smíru

se druží s mladým jara úsměvem.