Své dceři v létě 1903.

Neznámá brána se ti otevírá.

Je za ní Život, Naděj, Štěstí, Víra,

svět Illusí, jež bublinami hrají,

v něž duhy vidin reflexy své tkají,

jdeš jako v Miltonově velké básni

po louce Andělové světlořasní,

co vnímáš, div je, a co lokáš, vůně.

Tvé srdce jásá, touží, plesá, stůně

a ze všeho, co skryto na dně hostí,

tká ono pevné vlákno Budoucnosti,

na kterém visí všecko, co zvem’ bytí.

Ó, vychyl v dno tu zázračnou číš žití!