Své dceři.

Až jednou budou lidé po let sklonu,

ó dcero, ptát se, čím tvůj otec byl?

Tu odpověz: Člun, který ztratil cíl,

a jelen uštván smečkou chrtů v shonu.

Zvon, který v ňadrech tisíce měl tónů,

však nevyzpíval nejkrasší, jejž snil,

mrak, z něhož časem zlatý déšť se lil,

však v bláto roztál, jak sjel do záhonů.

A jestli to vše zní jak chvála všední,

(neb neskromným být vždycky básník zdá se,

toť anděl, jenž čím výš let’, hlouběj spad’:)

tu, zamlč, dobru čím jsem byl a kráse,

leč hrdě tu svou drahou hlavu zvedni

a řekni: Měl mne nevýslovně rád!