Své dcerušce, když jí bylo šest let.

Chci, abys se pousmála, směj se, směj,

jako z doubrav listné sluje

hrdlička když zacukruje,

smích tvůj zní, jak slyším jej;

jako v doubrav stinné mlází

slunce zlatou pršku hází,

tak ten úsměv ozařuje

dětinný tvůj obličej.

Chci, abys se pousmála; – šest ti let;

a ten čas je u dítěte

jako poupěti, než zkvěte,

jako motýlu, než vzlét’:

– Rozumujem? – co že s námi? –

ba, – toť jako perličkami

mladé listí u poupěte,

když poseje v máji led.

Chci, abys se pousmála; mám ti přát?

tedy přeju: pomněnkový

ten tvůj zrak ať všem vždy poví,

co v něm nyní vidím plát; –

vše, co si jak děcko přeješ –

ty se moudrosti mé směješ?

– tedy, světa mudrosloví

tak se doved’ vždycky smát!

Chci, abys se pousmála, – přeju víc:

kouzelníka, čaroděje

v prsou máš, ať v žití seje

pohádek ti na tisíc; –

toť tvé srdce – ono samé

věř, že v žití neoklame,

jeho snům ať vše se směje,

ony zbudou – když už nic!

Chci, abys se pousmála – svět se mrač;

jako z doubrav listné sluje

hrdlička když zacukruje,

z žití slyšet smích a pláč. –

Děcko mé! – je život k smíchu,

trpět budeš, vím; – však v tichu

usměj se, ať vše se ssuje,

trp! – však plakat? – proč a zač?