SVÉ HVĚZDĚ.

Ó, hvězdo bílá, nad života vír

jež svítila’s mi dětství od soumraku,

tvou záři vždy jsem nesl ve svém zraku,

v tvých stopách hledal přes příboje mír,

ať vichr osudu mne rovna vraku

hnal v peřejích svých břitce na úskalí –

ty majákem vždy kynula’s mi v dálí.

Když nad krajem se stříbřil zimy pás

a promyk hvězd mžil nad lekníny sněhu,

když v jarní večer šeřík dýchal něhu,

po olši žhavým steskem šuměl vaz,

když letní noc se v meteorů šlehu

a jeseň v slzách hroznů smála tiše,

vždy střehla jsi mne s nadoblačné výše.

V tuch dětských neurčité záchvěvy

mně’s první nápovědí tajů vzplála,

jichž hádanka nám věčně v srdci pálá

a sfingou pravdu nikdy nezjeví.

Tvůj třpyt, jenž trsem narcisků v tmách sálá,

již mysl hocha plnil cizí touhou

a povznášel v hvězd mléčnou dráhu dlouhou.

Tam lepší světy zdály mi se stkvít,

tam všeho čistšího jsem vkládal sídla,

tam nových žití vyvěrati zřídla,

tam velkých vznětů snil jsem plam a vzchyt,

při pohledu v tu propasť hvězdnou křídla

mé duši rostla, síla ku povzletu

nad všední hroudu, vzmach, dát výhost světu...

Jak táhla leta, hvězdo, ve tvou zář

hloub vpíjely se zanícené oči;

co rozum vjemy novými se točí

a divné city propukají, tvář

mé smysly rujné v paprscích tvých zočí:

to krásné, lahodné jsou ženské rysy,

v nichž s božstvím zemská smyslnost se mísí.

Ó, kouzlo skryté v sladké předtuše!

ó, žáre rtů! to rozněžnění v oku,

tu údů ztepilost a plnost boku

jen zlatovlasá můž’ mít Venuše.

Ó, hvězdo, znám tě, tak se ku potoku,

své vnady koupat, skláněla jen ona,

po které lidstvo věčnou touhou stoná...

A shon let míjí. Stále vzpíná dál

má zornice se, hvězdo, po tvém světle,

v něm ždajíc přístav duši bouří zhnětlé

a v útok záhad žití pevný val.

Však dnes mi jinak záříš... Sněžně zkvetlé

jak závoj posvátný ti line s čela

Madonny s děckem z malby Botticella!