Své lampě.

Nuž, lampo, sviť, dnes dlouho chceme bdíti!

Myšlének hlavou honí se mi dav!

Již v skráň to buší, v srdci se mi nítí

zas božský plamen hvězdám na pozdrav.

Jen sviť a záři, plaňme pospolu,

já samotář, ty družka mojí práce;

však uvidíš, jak ve tvém plápolu

se otevře mé duše kalich krátce!

Jak často juž jsi plála nad mou hlavou

a na skloněný čela mého pás,

co oblétalo záři tvoji smavou

motýlů nočních hejno, divných krás,

a nad mou duší plnou pohnutí

se nesli snové, holoubkové krotcí,

s tím tichým větrem čistých perutí

za krásných, hvězdných i za tmavých nocí.

Ty šťastné chvíle nesmírného vděku:

tou míru číší dotknout se svých úst

a nechat bouřit venku davů řeku,

jen v záři tvé a v samotě své růst:

a nechat venku vzteklé mrazy spět

a zimních větrů zoufanlivé vytí,

vše, co se věsí na tvých křídel vzlet!

Má lampo, sviť, dnes dlouho chceme bdíti!

V tom denním víru, vzpomenuv si na sny,

v tom vlnobití všedním, vmísen v dav,

já vídám plát tě jako maják spasný,

jenž ukazuje cestu ve přístav.

Nuž, domů, k tobě! Výše křídloma!

Tam modré nebe nade mnou se sklene!

Já klesám k tobě, věrná lampo má,

jak na břeh jižní – ptáče zachráněné...