SVÉ MATCE.

Má matičko, ten sonet dnes ti píši,

a líto mi, že málo tak ti dám.

Je v srdci mém jak v opuštěné říši,

kde v podzimu jen zpěvák bloudí sám.

A ani tvoje velká láska ryzí,

– ó, odpusť mi – té touze nestačí;

ty pochopíš, když mládí v dálku mizí,

že v samotách si duše zapláčí.

Ó mohlo hřát by slunce do jeseně,

a všecko co je zázračného v ženě,

jen jednou chtěl bych ještě pochopit.

Dnes naděje má smutná duše málo.

Leč kdyby přec mi štěstí ještě vzplálo:

– viď, ty ji také ráda budeš mít!