Své matce. (II.)

Už byla’s jak ta borovice,

již prosincový pokryl sníh,

tak nachýlena od vichřice

a třesoucí se ve větvích.

Leč tvojí duše ve hlubinu

zmar nedosáhnul, ani čas,

jak studánky kdes v lesním klínu

se netkne vichr ani mráz.

Ať padá sníh a vichr ječí

a listí rve a mrazí květ, –

studánka čistá, – a jen větší

kus nebe v ní je uvidět.