Své matce. (III.)

Na svého dětství obraz živý

teď, matko, vzpomínám,

té každé černé chleba skývy,

již krájela jsi nám.

Jak z mlatu k nám jsi odbíhala,

kde ubyl jeden cep;

ty’s každé zrnko sila, žala

a mísila z něj chléb.

Tak stála jsi tu usmívavá

a pravila jsi než:

„Nám boží ruka požehnává,

vám, děti, žehnej též!“

Ba že se role nezaskvěla

tak rosou v letní čas,

co skráplo jí tam s tvého čela,

než chlebem byl ten klas.