Své matce. (VI.)

Co moudrost lidská od počátku

i dnes co hledá věda mdlá,

to’s, matko, ty ve světa zmatku

svou prostou vírou nalezla.

Kam pochybovač nestih’ v muce

nad úhor žití vypráhlý,

tam v modlitbách tvé spjaté ruce

v své důvěrnosti dosáhly.

Co taje žití tobě byly?

v svém srdci lásku, dobrotu,

zde všecko nést jsi našla síly

a víc-li třeba k životu?

Mír v duši, prachu žití čista,

když končil den tvůj poslední,

ty’s tichá šla, v své víře jista,

že z noci té se rozední.