Své matce. (VII.)

Těšilo tě žití,

jeho ruch a jas,

tam, kde jiný zoufal,

sílu nalezla’s.

Těšilo tě slunce,

v sadu květů běl,

slyšela’s v něm ráda

ptáče, bzukot včel.

Těšili tě lidé,

srdce, kde byl vznět,

i srdečná kniha

do posledních let.

Ráda měla’s všechno,

i ten žití stesk,

do něhož ti zářil

smíru plný lesk.

Brala jsi to všechno,

jak to může být,

a teď vím, že v hrobě

ráda máš svůj klid.