Své matce. (XII.)

Můj žal už není jako v mládí,

jak bystřeň v bouři divoké,

jež břehy rve a střemhlav pádí

kams do propasti hluboké.

Teď v hlubinách jak vír když vznikne

a mořem tiše zatočí

a loď když stáhne, sotva vstřikne

mi jednu krůpěj do očí.