Své matce. (XIV.)

Slunečko, ještě kolikrát,

jak půjdeš přes hory, doly,

v náš kvetoucí zasvitneš sad

a potom budeš zapadat

tam u hřbitova za topoly?

Slunečko, ještě kolik jar

vkoukneš, kde jabloň se kloní,

jak nás tu sedí ještě pár,

však jeden schází zas, jenž stár,

či mlád zde sedal ještě loni?

Slunečko, ještě kolikrát

a koho z nás v tom najdeš sadě,

než cizí kdos tu bude stát

a za topoly zapadat

ty budeš, kde už spíme pohromadě? –