Své matce. (XV.)

Co nyní jsi v tom světě jiném,

ať u andělů světicí,

ať atom, jenž se vrátil zhynem

zpět v dílnu Boha zářící,

ať amarantů vůní sladkou

už zapomněla’s, co jsme my,

mně stále budeš pouze matkou,

jen to, čím byla’s na zemi.

A myslím na tě, mluvím k tobě

jak u tvých nohou v mladosti,

když tiskla jsi mou hlavu k sobě

i v radosti i žalosti.

A vzdálena už buď si všeho

na naší pouti setmělé, –

já cítím tlukot srdce tvého

a tvoje slzy na čele.