Své matce. (XVIII.)

Ty naše zvony duní jen a zní

v úsvitu ranním, v soumrak večerní;

těch věžních hodin tlukot kovový

zní v noc i den v tvůj poklid hrobový.

Dál budou zvony dunět přes tvůj rov,

rok, věky, – kdys však stichne puklý kov

i hodiny; však čas nebude stát

a ty jen budeš spát a spát a spát.

A pokolení přejdou, roj a roj

a bude smích a pláč a skřek a boj

a bude život, smrt a bouř a tiš, –

ty budeš spát a tím se nezbudíš.

A aeony až přejdou, z nebes hvězd

prach zbude jen a tříšť, – co ti to jest?

Trub andělských až k Soudu zavzní ryk,

vstaneš jak ten, kdo beze snů spal mžik.