SVÉ MATCE.

Tak hřejivé teplo já necítil nikde,

jak to, jež se z ruky Tvé v duši mou kladlo,

to svítilo ve tmách a často tak hřálo,

když v života mrazu již srdce mé chladlo.

Tak hřejivé teplo já necítil nikde,

jak to, jež kdys táhlo Tvým v podvečer klínem;

Tvé zkonejší slovo, jak v kolébce kdysi,

bych zapomněl na to, co v žití je stínem.

Ač v jeseni slunce zem jemně jen líbá

a tepla vždy méně, čím v podzim jdem dále,

přec v oku Tvém denně je víc ho a více,

mně zdá se, že jdeme vstříc jaru jen stále.