SVÉ MATCE.
Ó matko, život můj z Tvé svaté vůle vzrůstal,
jak zraje země plod a k slunci vzhůru spěje,
jas velké něhy Tvé v mé žhavé duši zůstal,
plá v hymnách jásavých i v písních beznaděje.
Jak země dobrá jsi, jak příroda jsi svatá,
jsi láskou spoutána, ač láska nezná pout,
a jako v nutný hrob má celá bytost chvátá
v Tvou náruč hřející a chce v ní zahynout.
Mně ze Tvé bytosti i z matky země plodné
plá jedna naděje a mluví nesměrností,
již ssál jsem z prsů Tvých i z její půdy rodné,
z níž k žití povstal jsem, k níž zmizím do věčnosti.
Byť stokrát oklamán, já k žití vstanu zase
a vzkříšen zajásám Ti teplé na hrudi,
jak země květiny a nivy v jarní kráse,
Tvých retů žehnání mne znovu probudí.
Ty’s mocná jako smrt, jak život jsi Ty velká.
Tvou sestrou země je, v niž navrátíš se zpátky –
a potom za Tebou v to prázdno, bol kde nelká,
já jistě zmizím též a pokoj najdu sladký.
A přec v něm nezhynu: neb všechno, co jsi snila,
když velká láska Tvá můj život dala mi,
tu po mně zůstane jak nadšení a síla
a v hrdé lásce mé žít bude hymnami.
Svou celou minulost až k zárodkům a vzniku
čtu ze Tvé bytosti, jež boží je a skvělá
jak bytost ženy té, k níž volám hymnou díků,
v níž budoucnost je má i nesmrtelnost celá.
Vy obě hledíte jak Madonny v mé snění,
v můj zápas duševní, v němž klesám stokráte –
a když již pomoci mně znavenému není,
svou láskou zázračnou mne k žití voláte.
Hle, v zimu Tvojích dnů se snivé slunce vrací –
náš život září v něm, jejž žijeme tu šťastni,
kde v stínu haluzí snů zlatí pějí ptáci
a přízrak umění plá nesmrtelnou básní.
Ty ženo vznešená, ó budiž požehnána,
neb Tebou lásku znám a v žití najdu ji,
já Tebe v přírodě i v zemi, v jasu rána
i v mladé lásce své jak božku zbožňuji.
Dva strážné anděly zřím státi nad svým žitím:
dím „Matko!“ jednomu, jenž ve sny mé se shýbá –
a „Ženo moje!“ dím, když v náručí se řítím
té druhé bytosti, jež na čelo mne líbá.
Ty’s život stvořila a Ona život chrání,
když k hrobu řítí se a zmlká uštvaný,
jste obě světice, jste obě požehnání –
Vy ženy posvátné, ó buďte žehnány!