Své mateři.

To někdy touha chytí se mé duše

a již to letí, letí k domovu...

Ó, nemyslil jsem, že v mém srdci ještě

intimních citů ušetřen je květ...

Jak májové když napadaly deště

a v loňském listí počlo se to chvět!

Ó, nemyslil jsem, že to srdce divé,

po nenávisti stále lačnící,

to horké srdce pohanské a mstivé,

za pyšný úsměv vždy se kryjící,

že moje srdce schopno takých citů

a že v něm ještě tolik lásky je...!

A teď zřím v jeho nejtajnějším skrytu

tvůj, máti, portrét... nic ho nesmyje.

V přívalů vzdechů, zlob a pohrdání,

že srdci nelze, nelze oddychnout,

v té vřavě smíchu, pláče, proklínání

přec zachoval jsem sobě tichý kout.

Mě otrávily bojů hořké chvíle;

žal teď se vkrádá mojí do dumy –:

mé záští plné – a to tvé tak milé,

těch srdcí dvé si sotva rozumí!

A přec se teplo měkkou vlnou lije

na smutek můj v podzimním večeru – –

kdes ozvala se známá melodie

té hrdé hymny velkých záměrů...

a cítím zas, jak v krvi se to pění...

kde vzpomínky jest na tě milý vděk?

Vše prchlo juž... Jen ještě v rozloučení,

ó, vezmi rychle vzdušný polibek!