SVÉ MÍLE.

Z Tvých modrých očí, zlaté dítě,

se na mne směje celý svět –

ó, jak bych mohl Tvojí lásky

a Tvojí duše zapomnět! –

Hle, usměješ se v roztoužení –:

ó, jakým Tys jen andělem!

Hrom dozní v nitru, blesky zhasnou,

my v tichém míru v nivy jdem

a trháme si v kytky kvítí

a zpíjíme se v noční jas –

Ó, rci mi, dítě – možno žíti,

květ kdyby zvad’ a paprsk’ zhas’?

A kdyby naše čistá láska

jak lilije květ odkvetla? – –

Věř, že jen v tichém lkal bych pláči,

však v tmy šel místo do světla...!